Bootstrap

Aplikace, ať už jde o ty webové nebo skripty spouštěné z příkazové řádky, začínají svůj běh nějakou formou inicializace prostředí. V dávných dobách to míval na starosti soubor s názvem třeba include.inc.php, který prvotní soubor inkludoval. V moderních Nette aplikacích jej nahradila třída Bootstrap, kterou jakožto součást aplikace najdete v souboru app/Bootstrap.php. Může vypadat kupříkladu takto:

use Nette\Configurator;

class Bootstrap
{
	public static function boot(): Configurator
	{
		$configurator = new Configurator;
		//$configurator->setDebugMode('secret@23.75.345.200');
		$configurator->enableTracy(__DIR__ . '/../log');
		$configurator->setTempDirectory(__DIR__ . '/../temp');
		$configurator->createRobotLoader()
			->addDirectory(__DIR__)
			->register();
		$configurator->addConfig(__DIR__ . '/config/common.neon');
		return $configurator;
	}
}

index.php

Prvotní soubor je v případě webových aplikací index.php, který se nachází ve veřejném adresáři www/. Ten si nechá od třídy Bootstrap inicializovat prostředí a vrátit $configurator a následně vyrobí DI kontejner. Poté z něj získá službu Application, kterou spustí webovou aplikaci:

// inicializace prostředí + získání objektu Nette\Configurator
$configurator = App\Bootstrap::boot();
// vytvoření DI kontejneru
$container = $configurator->createContainer();
// DI kontejner vytvoří objekt Nette\Application\Application
$application = $container->getByType(Nette\Application\Application::class);
// spuštění Nette aplikace
$application->run();

Jak vidno, s nastavením prostředí a vytvořením Dependency Injection (DI) kontejneru pomáhá třída Nette\Configurator, kterou si nyní blíže představíme.

Vývojářský vs produkční režim

Pokud je aplikace spuštěna na localhostu, automaticky se aktivuje vývojářský režim. Jinak běží v produkčním režimu. Obvykle tedy není potřeba nic konfigurovat nebo ručně přepínat režimy pro vývoj a pro ostré nasazení.

Pokud chceme vývojářský režim povolit i v dalších případech, například programátorům přistupujícím z konkrétní IP adresy, použijeme setDebugMode():

$configurator->setDebugMode('23.75.345.200'); // lze uvést i pole IP adres

Rozhodně doporučujeme kombinovat IP adresu s cookie. Do cookie nette-debug uložíme tajný token, např. secret1234, a tímto způsobem aktivujeme vývojářský režim pro programátory přistupující z konkrétní IP adresy a zároveň mající v cookie zmíněný token:

$configurator->setDebugMode('secret1234@23.75.345.200');

Vývojářský režim můžeme také vypnout úplně, i pro localhost:

$configurator->setDebugMode(false);

Debugovací nástroj Tracy

Pro snadné debugování ještě zapneme skvělý nástroj Tracy. Ve vývojářském režimu chyby vizualizuje a v produkčním režimu chyby loguje do uvedeného adresáře:

$configurator->enableTracy(__DIR__ . '/../log');

Cache

Nette využívá cache pro DI kontejner, RobotLoader, šablony atd. Proto je nutné nastavit cestu k adresáři, kam se bude cache ukládat:

$configurator->setTempDirectory(__DIR__ . '/../temp');

Na Linuxu nebo macOS nastavte adresářům log/ a temp/ práva pro zápis.

RobotLoader

Zpravidla budeme chtít automaticky načítat třídy pomocí RobotLoaderu, musíme ho tedy nastartovat a necháme jej načítat třídy z adresáře, kde je umístěný Bootstrap.php (tj. __DIR__), a všech podadresářů:

$configurator->createRobotLoader()
	->addDirectory(__DIR__)
	->register();

Alternativní přístup je nechat třídy načítat pouze přes Composer při dodržení PSR-4.

Timezone

Přes konfigurátor můžete nastavit výchozí časovou zónu.

$configurator->setTimeZone('Europe/Prague');

Konfigurace DI kontejneru

Součástí bootovacího procesu je vytvoření DI kontejneru neboli továrny na objekty, což je srdce celé aplikace. Jde vlastně o PHP třídu, kterou vygeneruje Nette a uloží do adresáře s cache. Továrna vyrábí klíčové objekty aplikace a pomocí konfiguračních souborů jí instruujeme, jak je má vytvářet a nastavovat, čímž ovlivňujeme chování celé aplikace.

Konfigurační soubory se obvykle zapisují ve formátu NEON. V samostatné kapitole se dočtete, co vše lze konfigurovat.

Ve vývojářském režimu se kontejner automaticky aktualizuje při každé změně kódu nebo konfiguračních souborů. V produkčním režimu se vygeneruje jen jednou a změny se kvůli maximalizaci výkonu nekontrolují.

Konfigurační soubory načteme pomocí addConfig():

$configurator->addConfig(__DIR__ . '/config/common.neon');

Pokud chceme přidat více konfiguračních souborů, můžeme funkci addConfig() zavolat vícekrát.

$configurator->addConfig(__DIR__ . '/config/common.neon');
$configurator->addConfig(__DIR__ . '/config/local.neon');
if (PHP_SAPI === 'cli') {
	$configurator->addConfig(__DIR__ . '/config/cli.php');
}

Název cli.php není překlep, konfigurace může být zapsaná také v PHP souboru, který ji vrátí jako pole.

Také můžeme přidat další konfigurační soubory v sekci includes.

Pokud se v konfiguračních souborech objeví prvky se stejnými klíči, budou přepsány, nebo v případě polí sloučeny. Později vkládaný soubor má vyšší prioritu než předchozí. Soubor, ve kterém je sekce includes uvedena, má vyšší prioritu než v něm inkludované soubory.

Statické parametry

Parametry používané v konfiguračních souborech můžeme definovat v sekci parameters a také je předávat (či přepisovat) metodou addParameters(). Důležité je, že různé hodnoty parametrů způsobí vygenerování dalších DI kontejnerů, tedy dalších tříd.

$configurator->addParameters([
	'projectId' => 23,
]);

Na parametr projectId se lze v konfiguraci odkázat obvyklým zápisem %projectId%. Třída Configurator automaticky přidává parametry appDir, wwwDir, tempDir, vendorDir, debugMode a consoleMode.

Dynamické parametry

Do kontejneru můžeme přidat i dynamické parametry, jejichž různé hodnoty na rozdíl od statických parameterů nezpůsobí generování nových DI kontejnerů.

$configurator->addDynamicParameters([
	'remoteIp' => $_SERVER['REMOTE_ADDR'],
]);

Jednoduše tak můžeme přidat např. environmentální proměnné, na které se pak lze v konfiguraci odkázat zápisem %env.variable%.

$configurator->addDynamicParameters([
	'env' => $_ENV,
]);

Importované služby

Nyní už jdeme hlouběji. Ačkoliv je smyslem DI kontejneru objekty vyrábet, výjimečně může vzniknout potřeba do kontejneru existující objekt vložit. Uděláme to tak, že službu definujeme s příznakem imported: true.

services:
	myservice:
		type: App\Model\MyCustomService
		imported: true

A v bootstrapu do kontejneru vložíme objekt:

$configurator->addServices([
	'myservice' => new App\Model\MyCustomService('foobar'),
]);

Odlišné prostředí

Nebojte se upravit třídu Bootstrap podle svých potřeb. Metodě boot() můžete přidat parametry pro rozlišení webových projektů nebo doplnit další metody, například bootForTests(), která inicializuje prostředí pro jednotkové testy, bootForCli() pro skripty volané z příkazové řádky atd.

public static function bootForTests(): Configurator
{
	$configurator = self::boot();
	Tester\Environment::setup(); // inicializace Nette Testeru
	return $configurator;
}