Provideři a modely

Referenční přehled šesti klientů: jak se který vytváří, co umí, čím se liší a na co si u něj dát pozor. Na konci se podíváme, jak si vyžádat seznam modelů, které provider právě nabízí, a proč je to užitečnější, než se zdá.

Šest klientů, jedno rozhraní

Pět klientů mluví s konkrétním providerem, šestý s čímkoli, co mluví stejným dialektem jako OpenAI. Všechny se vytvářejí stejně, klíčem v konstruktoru:

$client = new AIAccess\Provider\OpenAI\Client($apiKey);
$client = new AIAccess\Provider\Claude\Client($apiKey);
$client = new AIAccess\Provider\Gemini\Client($apiKey);
$client = new AIAccess\Provider\DeepSeek\Client($apiKey);
$client = new AIAccess\Provider\Grok\Client($apiKey);

Čím se liší, je sada rozhraní, kterou každý klient implementuje. Právě podle ní poznáš, co od něj můžeš čekat, a PHP ti to pohlídá dřív, než skript spustíš:

Když píšeš kód, který má fungovat s libovolným providerem, typuj si parametr na rozhraní, ne na konkrétní třídu:

public function __construct(
	private AIAccess\Chat\Service $client,
) {
}

Aplikace pak o volbě providera neví vůbec nic a přepnutí je změna v konfiguraci.

Čím se který liší

Sada rozhraní je jen půlka příběhu. Tohle jsou vlastnosti, na které narazíš v praxi.

OpenAI má nejširší záběr a jako jediný umí nahrávat soubory (uploadFile(), uploadContent()), což využívá dávkové zpracování. Odmítnutí odpovědi hlásí zvlášť, takže se k němu dostaneš přes getRefusal(). Přes setOptions() mu můžeš nastavit i organizaci.

Claude vyžaduje strop na délku odpovědi u každého požadavku; knihovna proto sama doplňuje maxOutputTokens na 4096, pokud si ho nenastavíš jinak. Embeddingy Anthropic nenabízí vůbec, takže na vyhledávání budeš potřebovat jiného providera. Umí spočítat tokeny předem přes countTokens().

Gemini nemá na generování obrázků samostatný endpoint: obrázkové modely se volají přes obyčejný chat, jen se řekne, že odpověď má být obrázek. Taky umí countTokens(). Dávkové zpracování a generování obrázků ale vyžadují projekt s aktivní fakturací; na volném tarifu dávka skončí chybou a obrázkové modely mají denní kvótu nula. Vygenerovaný obrázek přichází jako JPEG, ne PNG.

Grok přijímá obrázky na vstupu, ale dokumenty ne. Obrázky umí i generovat, zato bez referenčních předloh. Odmítnutí hlásí vlastním polem zprávy místo důvodu ukončení, což knihovna překládá na FinishReason::ContentFiltered.

DeepSeek je z pětice nejužší: jen chat, žádné vidění, embeddingy ani dávky. Za zmínku stojí, že přemýšlení má zapnuté ve výchozím stavu, takže platíš tokeny navíc, dokud ho nevypneš.

Generický klient pro všechno ostatní

Spousta služeb dnes mluví stejným dialektem jako OpenAI. Na ty je tu OpenAICompatible\Client, kterému kromě klíče řekneš i adresu:

$client = new AIAccess\Provider\OpenAICompatible\Client($apiKey, 'https://api.mistral.ai/v1/');
$response = $client->createChat('mistral-large-latest')->sendMessage('Ahoj!');

Ollama běžící lokálně žádný klíč nechce, tak mu pošli prázdný řetězec:

$client = new AIAccess\Provider\OpenAICompatible\Client('', 'http://localhost:11434/v1/');
echo $client->createChat('llama3.2')->sendMessage('Ahoj!')->getText();

OpenRouter zprostředkovává modely desítek výrobců a rád vidí hlavičky s identifikací aplikace:

$client = new AIAccess\Provider\OpenAICompatible\Client($apiKey, 'https://openrouter.ai/api/v1/');
$client->setOptions(extraHeaders: ['HTTP-Referer' => 'https://example.com', 'X-Title' => 'Moje aplikace']);

Azure OpenAI posílá klíč ve vlastní hlavičce a bez prefixu:

$client = new AIAccess\Provider\OpenAICompatible\Client($apiKey, 'https://mojeinstance.openai.azure.com/openai/v1/');
$client->setOptions(authHeader: 'api-key', authPrefix: '');

U generického klienta platí jedno omezení, které stojí za zmínku: knihovna posílá, co umí, ale co s tím endpoint udělá, nezaručí. Volání nástrojů, strukturovaný výstup i obrázky na vstupu odešle, jenže jestli je model zvládne, rozhoduje služba. Když endpoint zná nějaký parametr navíc, protlačíš ho argumentem custom v nastavení.

Streamování z generického klienta neposílá stream_options, protože je to vynález OpenAI a neznámý dialekt kvůli němu může odmítnout celý požadavek. Když ho tvůj endpoint zná a chceš z proudu i spotřebu tokenů, přidej si ho přes custom.

Jaké modely provider právě nabízí

Protože je jméno modelu obyčejný řetězec, nikdo ti ho nezkontroluje: překlep i vyřazený model se ozvou až za běhu, a jak uvidíš za chvíli, někdy ani to ne. Aktuální nabídku si proto vyžádej přímo u providera:

foreach ($client->listModels() as $model) {
	echo $model->id, "\n";
}

Metodu má všech šest klientů a stránkování řeší uvnitř, takže dostaneš rovnou celý seznam. Kromě id nese každý model v raw i všechna metadata tak, jak je provider poslal; sjednocené nejsou, protože každý posílá něco jiného.

Nejužitečnější je to jako kontrola v nasazení. Vyřazený model se totiž nemusí ozvat chybou: xAI například u starých jmen tiše přesměruje na novější model, takže aplikace běží dál, jen mluví s něčím jiným, než sis myslel. Ověření proti listModels() je jediný způsob, jak se to dozvíš.

Claude a Gemini navíc umí spočítat, na kolik tokenů vyjde konverzace, než ji odešleš:

$chat = $client->createChat('claude-sonnet-5');
$chat->addMessage($dlouhyText, AIAccess\Chat\Role::User);

echo 'Tenhle dotaz bude stát ', $chat->countTokens(), " vstupních tokenů.\n";

Hodí se to, když skládáš dlouhý kontext a potřebuješ vědět, jestli se vejde do limitu modelu, nebo kolik to bude stát, dřív než za to zaplatíš.

Kam dál

• Konverzace – historie, systémová instrukce a čtení odpovědi
• Nastavení a reasoning effort – kolik přemýšlení si od modelu vyžádáš
• Ošetření chyb – co dělat, když provider řekne ne
• HTTP vrstva – opakování, logování a cachování požadavků